Odpouštějte prosím sami sobě drobné každodenní prohřešky, ale i poklesky, na které byste nejraději zapomněli. Jednali jste tak, jak jste byli v dané situaci schopní. Buďte šťastni, že jste už jinde, vemte si z toho ponaučení a jděte dál. Neohlížejte se, nesuďte, odpusťte. Odpusťte ostatním, i když nechápete jejich počínání. Odpuštění je lék pro Vaše srdce a Duši.

                       NAUČTE SE ŘÍCI NE!

Jakmile s Vámi nějaká prosba nebo žádost nesouzní a nemáte z ní dobrý pocit, řekněte NE. Chvilku to bude trvat než Vám přitom bude dobře, ale vězte, není to sobectví. Úleva která následuje poté a radost z toho, že jste to dokázali je úžasná. Napodruhé už to půjde líp. Takže - vždy, když Vám v hlavě "jede" už když posloucháte prosbu "ne, zase já?, nesnáším to...nechci...", řekněte to a to hned! Řekněte to mile, vysvětlete, že byste šel(šla) proti sobě (což nikdy nic dobrého nepřinese) a ujistěte dotyčného, že příště a s něčím jiným mu pomůžete velice rádi. ))

STRACH

Nač ty strachy? K čemu jsou?
Čeho se vlastně bojíme? Strachu!
Pomineme-li strach, který potřebujeme, abychom přežili, strach, který si s sebou nese každý inteligentní jedinec už od narození, dostáváme se ke strachu jako emoci, kterou utváří naše ego. Nepotřebnému, svazujícímu strachu, který nás o nic neobohacuje, naopak, užírá nás, oslabuje a trápí. Máme štěstí, že tady a teď žádné strachy mít nemusíme. Nemusíme sledovat zpravodajství a stejně tak nemusíme naslouchat svému egu. Je normální, že strach přijde, stačí ho ale rozeznat, pojmenovat, uchopit, říct si, že je k ničemu a pustit. Uvědomte si, že jste tvůrci své reality, na co myslíte si přivoláte, co řeknete se stane. Takže, jakmile přijde strach například o děti, změňte ho na láskyplné pomyšlení na ně, s tím, že jsou v bezpečí, ať už jsou kdekoli. Pošlete strachy do háje